Metody oceňování podniku
Pro ocenění podniku jsou v praxi využívány 3 základní přístupy – majetkové ocenění, výnosové ocenění a ocenění pomocí tržního porovnání. Lze se setkat také s jejich kombinací.
Uvedené metody ocenění jsou postaveny na odlišných principech a výsledek ocenění je nutné správně interpretovat.
Obecně lze říci, že když podnik „vynáší“ používáme k ocenění výnosovou metodu, když „nevynáší“ tak majetkovou. Ideální pro stanovení hodnoty je metoda tržního porovnání, která reflektuje realizované transakce podobného majetku na podobném trhu.
-
Majetkové ocenění
Hodnotu podniku tvoří ocenění jednotlivých položek majetku poníženou o hodnotu dluhů. Princip majetkové ocenění je srozumitelný, ale bývá často označován jako konzervativní. V praxi se majetkové metody většinou využívají ke stanovení spodní hranice ocenění podniku a je hojně využívána v případech, kdy nelze aplikovat tzv. „going concern“ (pokračování v podnikatelské činnosti i v budoucích období v nezměněném konceptu).
K základním metodám pak patří účetní metoda reflektující účetní zásady a principy oceňování majetku a závazků, dále pak substanční metoda založená na přecenění jednotlivých položek majetku a závazků na reálné hodnoty a v konečném efektu metoda likvidační hodnoty zjišťující, jaký výtěžek lze získat při rozprodeji majetku a úhradě závazků včetně nákladů na likvidaci.
-
Výnosové ocenění
Na podnik nahlíženo jako na funkční celek, jehož hodnota je dána tím, jaké zisky (peněžní toky) je schopný v budoucnu generovat svým vlastníkům. U perspektivních podniků, u nichž je předpoklad „going concern“, je tato hodnota zpravidla vyšší než hodnota zjištěná majetkovým přístupem. Výnosové metody nepohlížejí na podnik jako na soubor položek majetku a dluhů, ale jako na funkční celek, který při efektivním využití svého majetku přináší vyšší prospěch.
-
Tržní porovnání
Hodnota podniku vychází z již uskutečněných transakcí (nákupů a prodejů) podobných podniků realizovaných na podobném trhu. Teoreticky by tento přístup měl vykazovat zhruba stejnou hodnotu jako výnosové ocenění. Nicméně je dobré si uvědomit, že rozdíl mezi tržním či výnosovým oceněním a majetkovým oceněním může tvořit výrazný rozdíl ve výstupní hodnotě, a to i několikanásobně. Tyto vysoké rozdíly jsou způsobeny nedostatkem informací ohledně realizovaných transakcí na trhu. Mezi nejznámější metody srovnatelných transakcí patří poměry EV/EBITDA a EV/EBIT.
Poměr EV/EBITDA je velmi oblíbená oceňovací metoda, která se používá pro odhad ocenění podniku (EV - Enterprice Value - Hodnota společnosti). Porovnává hodnotu (popř. tržní kapitalizaci) společnosti upravenou o hotovost a dluhy. Jedná se o pokročilejší verzi poměru P/E (price-to-earnings ratio), neboť zohledňuje hotovostní a dluhovou situaci společnosti. Poměr EV/EBITDA investorům říká, kolikrát by museli zaplatit za EBITDA, kdyby chtěli získat celý podnik. Vzhledem k tomu, že poměr není ovlivněn změnami kapitálové struktury (na rozdíl od poměru PE), umožňuje spravedlivější srovnání společností s různou kapitálovou strukturou. Jednou z hlavních nevýhod je, že tento poměr nezohledňuje míru růstu a růstový potenciál podniku, a protože používá ukazatel EBITDA, neupravuje jej o kapitálové výdaje, které mohou být v závislosti na odvětví důležitým nákladem.
Ukazatel EV/EBIT je také známá metoda ocenění a vypočítává se jako poměr mezi hodnotou podniku (EV - Enterprice Value - Hodnota společnosti) a ziskem před úroky a zdaněním. Porovnává cenu společnosti očištěnou o hotovost a dluhy. Ukazatel EV/EBIT je podobný ukazateli P/E (price-to-earnings ratio), ale místo hodnoty tržní kapitalizace používá hodnotu podniku. Investoři často používají EV při vzájemném porovnávání společností, protože EV poskytuje jasnější představu o skutečné hodnotě společnosti, protože zahrnuje finanční páku a hotovost. Ukazatel EV/EBIT je velmi podobný ukazateli EV/EBITDA, přičemž hlavní rozdíl mezi těmito dvěma ukazateli spočívá v tom, že EV/EBIT v sobě zahrnuje odpisy. To je významný rozdíl u kapitálově náročných podniků, kde odpisy představují velké ekonomické náklady. Stejně jako většinu násobků je však důležité mít na paměti, že tento poměr nezohledňuje míru růstu a růstový potenciál podniku.
Kombinované metody
Metoda střední hodnoty je jednou z klasických kombinovaných metod. Vychází z úvahy, že hodnota kapitalizovaného zisku sice představuje hodnotu podniku, nicméně že stanovení této hodnoty je založeno na mnoha nejistých faktorech, a proto by měla být do ocenění zahrnuta i existující podstata substance (majetek). Při výpočtu se použije kombinace hodnota čistých aktiv a hodnota kapitalizovaného zisku, kterým se dají určité váhy.
V literatuře jsou uváděny tři přístupy ke stanovení hodnoty podniku pomocí střední hodnoty:
- Metoda střední hodnoty (Berlínská metoda)
- Švýcarská metoda
- Stuttgartská metoda
Tyto metody jsou považovány za standardizované a používají se především u malých a středních podniků. Je třeba poznamenat, že Stuttgartská metoda je v literatuře klasifikována různě; na jedné straně je řazena k metodě střední hodnoty a na druhé straně k metodě nadměrného zisku. V případě metody střední hodnoty je nutným předpokladem, aby se hodnota kapitalizovaného zisku (výnosový přístup) rovnala nebo alespoň přibližovala alespoň hodnotě čistých aktiv (majetkový přístup). Důvodem je skutečnost, že aktivum má hodnotu pouze tehdy, pokud může generovat odpovídající výnos.
Metoda střední hodnoty (Berlínská metoda) se původně využívala v letech 1935-1955 k ocenění nekótovaných podílů v obchodních společnostech z daňových důvodů. V současnosti se tato metody již moc nevyužívá.
-
Švýcarská metoda
Této metodě se také říká metoda modifikované střední hodnoty a ve Švýcarsku je dodnes velmi rozšířená. Hodnota kapitalizovaného zisku vychází z předpokladu konstantních periodických zisků v budoucnosti, což vede k současné hodnotě ve formě věčné renty. Švýcarská metoda se doporučuje zejména u společností s výrazně vyšší hodnotou kapitalizovaného zisku, která obvykle vyplývá z velkého množství nehmotných aktiv.
-
Stuttgartská metoda
Tato varianta výpočtu slouží ke stanovení hodnoty nekótovaných akcií a podílů společností v rámci zákona o oceňování a používá se především pro daňové účely. Vzhledem k tomu, že postup v rámci stuttgartského postupu neodpovídá standardu IDW S1 nebo českým oceňovacím standardům, je tento postup pro výpočtu vhodný pouze v omezené míře. Metoda klade větší důraz na hodnotu čistých aktiv (majetkový přístup) než na hodnotu kapitalizovaného zisku (výnosový přístup). Kromě toho je od počátku pevně stanovena kapitalizační úroková míra a doba trvání kapitalizace. Stuttgartská metoda se používá především v případech, kdy hodnotu podniku nelze určit metodou tržního porovnání, a proto je třeba ji odhadnout. Výpočet je zjednodušením důležitých parametrů - kapitalizační úrokové míry a doby kapitalizace, a představuje tak alternativu k jinak velmi složitým metodám oceňování podniku.
-
Hodnota nadměrné kapitalizace zisku (WÜK)
U této metody se celková hodnota společnosti skládá z vnitřní hodnoty a goodwillu. Zde je goodwill vypočítán stanovením tzv. nadměrného zisku. K tomu je očekávaný zisk rozdělen do dvou složek. Prvním je úrok z vnitřní hodnoty (normálního zisk). Pokud tento normální zisk odečtete od očekávaného zisku, získáte nadměrný zisk. To se nyní kapitalizuje zvýšenou úrokovou sazbou a získá se hodnota společnosti.
-
Hodnota podniku podle dočasné aktivace nadměrného zisku (WÜA)
Předpokládá, že prodávající má nárok nejen na reprodukční hodnotu, ale také na částku, která kompenzuje vzdání se nadměrného zisku v budoucích letech. Po několika letech mohou být přebytečné zisky vyplaceny novému vlastníkovi (původní goodwill) nebo postupně rozpuštěny vlivem konkurenčního tlaku.